Sportování je staré jako lidstvo samo. Již ve starověkém Egyptě se pořádaly sportovní souboje, byť vypadaly úplně jinak, než ty dnešní. Základní princip však zůstává, a to i u kolektivních sportů: máme dva či více týmů, a který je nejlepší, ten zvítězí. A pravdou je, že kolektivní sporty jsou dnes na vzestupu, částečně také díky mediální podpoře a také díky úspěchům našich profesionálních sportovců, kteří ukazují, že je možné vyhrát mistrovství světa či olympiádu.
Faktem však je, že kolektivní sporty se od těch individuálních poněkud liší. Mají totiž oproti nim určité výhody, kterých si ani hráči sami často nejsou vědomi, byť jich mnohdy využívají. Není tedy na škodu si je připomenout.
V první řadě je to fakt, že veškerá odpovědnost není dána pouze na jednoho člověka, nýbrž je rozložena do celého týmu. To znamená, že je zde i menší tlak. Pokud jeden z hráčů něco trochu pokazí, pak to není až taková katastrofa – ostatní členové týmu ho mohou podržet. S tím se u individuálního sportu rozhodně nesetkáme.
Dále je zde fakt, že hráči se mohou spolehnout jeden na druhého navzájem. Tím vzniká pocit sounáležitosti, který je pro člověka velmi důležitý. Lidé instinktivně hledají skupinu, do které mohou patřit, a toto je jedna z nejlepších věcí, jak ji najít. Pokud vše funguje tak, jak má, pak z toho profitují všichni.
Zde je však potřeba říci, že je velmi nutný skutečně dobrý trenér. Zdaleka ne vždy je totiž vše dokonalé, a děti mohou být kruté. Pokud mají pocit, že jim jeden konkrétní člověk zkazil hru, dovedou mu to dát pěkně „sežrat“. Je tedy potřeba, aby dohlížel na to, že se žádný z hráčů nestane „vyděděnec“, kterého ostatní jen trpí.
Také je pravdou, že kolektivní sporty podporují týmového ducha a učí spolupráci. Jistě, to se může dnes, ve světě založeném na individualismu, zdát zbytečné, avšak věřte, že to rozhodně má své opodstatnění.